. VI . 28 září 2019
,, Neměla si pro mě nikdy krásného slova a nikdy jsem za tebou nemohla přijít a položit ti hlavu do klína.“ Nemohla jsem se ti svěřit s tím, co mě trápí a co se mi děje uvnitř. Cítila jsem tvůj chlad vůči mně a tomu co jsem a co představuji. Dokonce jsem v tvé tváři občas vyčetla i pohrdání. Vyčítám ti, že jsi se dopustila toho největšího hříchu a tou je absolutní lhostejnost. Někdo jako ty by nikdy neměl poznat, co je to mít dítě! Je tvá vina, že se táta zabil, protože byl nešťastný a to je každý kdo je v tvé blízkosti a komu zkřížíš cestu. Jsi jako mráz, vedle kterého by i slunce umrzlo. Tvá nemoc byla tvým trestem, protože tak to už chodí. Když si sama vypouštěla jed, tak se ti vrátil do těla v jiné podobě. “
Nic z toho už nikdy neuslyší, kéž bych jí s těmito pocity mohla konfrontovat, ale na to už je pozdě. Za jejího života jsem si nedovolila říct, co mě tížilo a když jsem se o to občas pokusila, tak se dívala skrze mě a dala jasně najevo že není chvíle pro nějaká zbytečná slova. Zoufalý pokus se vyrovnat s něčím, s čím se už nikdy vyrovnat nelze. Jsem sama! Nic mi nezbylo, pouze pošlapaná duše, nedůvěra ve svět a v život. Svět je asi krásné místo, pokud se vám dějí krásné věci. Já žijí na temné polokouli paralelního světa. Nemohl být skutečný, protože tolik špatného se přeci jednomu člověku dít nemůže. Určitého smíření jsem ale dosáhla a už je to vše za mnou. Je to minulost a je to něco co zahalí mlha a později to spolkne tma. Bude to děj filmu, který má tak špatný scénář, že bude zapomenut. Jako by se to všechno nikdy nestalo. Román, který byl napsán a spálen, aniž by ho kdokoliv četl. Můj život však je velmi reálný a jako hlavní postava tohoto románu, nemohu spoléhat na to, že mě najednou autor knihy zachrání. Já sama jsem totiž vypravěčem svého příběhu. Bohužel však kapitoly z první části mého života psal a formoval někdo další. Někdo, kdo nechtěl psát dětský román o šťastném životě, jakou psal Giovanni Rodari ve své knize. Každý román nemůže dopadnout dobře, ale ve většině z nich je alespoň kousek naděje. V mém románu tato část chybí. Je to temný existencionální román, kde se hlavní hrdinka prodírá tmavým lesem a klopýtá přes ostré kameny, které se jí zakrývají do chodidel. Taková autobiografie Nory Winterová plná imaginárních světů, úniků, beznaděje a hlavně bolesti.
