. V . 27 září 2019
Jeden z důvodů, proč jsem si sama sebe přestala vážit byl i ten, že jsem jednala proti vlastnímu svědomí a vnitřnímu já. Nevím jestli to měla být revolta vůči tomu, čeho se mi ne dostávalo nebo protest proti všem konvencím. Po událostech posledních let a zvlášť posledních měsíců mi bylo opravdu mizerně. Stavy smutku se vlévaly do stavů depresí a já čím dál častěji padala na dno lahve. Kopírovala jsem s naprostou přesností chování mé matky a to i přesto, že toto jsem na ni nenáviděla ze všeho nejvíc. Když měla své soukromé večery a společnost jí dělal zpěvák z desek a chlast. O něco později začalo období, kdy večírky a mejdany bylo to jediné co mě zajímalo. Revoluce se rozjela naplno a já byla jako neřízená střela, která se nehodlala zastavit. Moje revoluce vůči mateřské lhostejnosti dosáhla vrcholu. Pokračovalo to i přes to, že tato takzvaná revolta měla za následek jeden karambol za druhým a sebedestruktivní cestu až na samé dno Dokonce si myslím že ani toto temnější období na matku moc nezapůsobilo a ona byla pouze jen nezúčastněným divákem mé jízdy, na tomto nezastavitelném tobogánu. Neměla jsem žádné kamarády a pokud jsem se s někým setkala a to byl většinou někdo, s kým jsem prokalila noc, tak to byli spíš takový instantní přátelé na jedno použití. Tento termín jsem kdysi slyšela v jednom filmu a myslím že ho zmínila postava, kterou hrál Edward Norton. Mně se zalíbil natolik, že jsem ho začala používat, ale podstata termínu instantní přátelé je vlastně velmi smutná. Každý by měl mít někoho, kdo mu naslouchá a je tady pro něj i když slunce nesvítí. Někoho, kdo je tady pro vás kdykoli potřebujete a vy zase pro něj. Já nikoho takového neměla nikdy, tak mi to nepřišlo ničím zvláštní. Samozřejmě jsem z okolí vnímala, že se děti kamarádí a zakládají party, ale já nikdy do žádné nepatřila. Nikdy jsem nezažila co je to být třeba v dívčím gangu, kde by se rozebírali třeba kluci, nebo šminky. Byla jsem už od raného dětství prostě jiná a každý to na mě hned poznal. Divím se, že mě tehdy nikdo nešikanoval, ale asi jsem byla všem příliš lhostejná, než abych někomu stála za to. Co bych dala zpětně i za takovou pozornost, kdyby si mě tehdy někdo vzal na mušku. Je to sice neobvyklé, ale pro mě by to byl alespoň nějaký náznak toho, že mě mé okolí vnímá. Ta samota mého malého světa byla příliš bolestivá a nesnesitelná. Já s tím nemohla nic dělat a byla jsem příliš plachá, než abych to změnila. Tehdy mými přáteli byli hadrová hračka, kterou jsem pojmenovala Vilemína a knížka o zeleninovém městě. Později to byl gramofon a láhev vodky. Dnes už je to jiné a myslím že lidé by se se mnou chtěli přátelit, ale dnes už o to nestojím já. Stala jsem se svým vlastním vězněm a zároveň bachařem v mém málem vězení.
