TATÍNKOVÉ A DCERY
Chtěl bych se předem omluvit, protože tento článek nebude tím na co jste u mě zvyklí. Chtěl bych ho věnovat nejdůležitější osůbce, která se na opravdu malý okamžik zastavila v mém životě a velmi brzy z něj zase odešla. Za tu krátkou dobu mi však ukázala, co je důležité, naučila mě bojovat a nikdy se nevzdávat. Děkuji má milovaná Elenko. ♥️
Vztah mezi otci a dcerami je vždy trochu specifický a ten náš s Elenkou takovým rozhodně byl. Měli jsme svůj svět, do kterého jsme nikoho nepouštěli. Ne že by byla maminka Elenky mimo, ale ony měly také svůj a zase to v něm chodilo trochu jinak. Samozřejmě s maminkou a mou tehdejší partnerkou Janou, měly také krásný a výjimečný vztah. Nebudeme si nic nalhávat, ale maminky jsou maminky. Věčně úzkostlivé, starostlivé a někdy až moc. Ovšem v případě naší malé to bylo trochu jiné, protože od narození trpěla vážnou srdeční chorobou.
S Elenkou jsme měli, takový svůj prostor, kam jsme nikoho moc nepouštěli. Mnozí tatínkové by mohli potvrdit, že tomu tak bývá. Nevím, zda to bylo tím, čím dcerka procházela, ale bylo to opravdu takové neobyčejné a unikátní. S maminkami je to samozřejmě o tom přirozeném emočním poutu, ale také o praktických stránkách. Z matek se v danou chvíli stávají bezpečnostní a výživoví poradci a také módní autority, které se někdy projeví jako módní diktátoři. Samozřejmě existují také matky fanatičky, které si svou roli, spletly s fundamentalistickou poutí. V tomto ohledu to náš případ nebyl, i přesto že jsme díky Elenky diagnóze byli malinko více pozorní a ve střehu. Nástrahy a pasti bytů či domů jsou všudypřítomné. Jsou to například rohy, schody, prahy a další bezpečnostní rizika. Na to jsme jako zodpovědní rodiče opravdu pozorně dohlíželi.
V našem Privat worldu bylo plno úžasných věcí, které se ve většině v tom maminkovském neděly. Lehce nezodpovědné hry typu: Vyhazování do výšky, houpání v houpačce mezi futry, ale jedině až do stropu. Patlání a matlání různými barvičkami neznámého původu po tatínkově obličeji, hlavě a nejlépe i po oblečení. Kdykoliv jsme si s mou Elenkou hrály, byly často hračky používány pro jiné účely, než měly sloužit. Třeba taková hra s panenkami! Elenka měla panenek mnoho, hlavně takových malinkých, které obývaly její domeček a to černovlasých, blonďatých, krátkovlasých i klučičích panenek. Jedna z těchto her spočívala v tom, že jsme vytvořili dvě party panenek, které do sebe bušily a praly se a fackovaly. Tedy vytvořily, to spíš já jsem byl strůjcem a režisérem těchto násilnických představení. Když jsem však viděl, jak se Elenka baví a opakuje své oblíbené slovo „Etě“, tak to bylo znamení že je nutné v tomto duchu pokračovat. Pochybuji o tom, že by Jana přišla do pokojíčku a sestavila z deseti panenek dva týmy a začala s nimi zápasy v MMA. Od toho jsou přeci tatínci. Elenku také moc bavilo, když hajala na podlaze, já ji chytnul za obě nohy a vytřel s ní suchou cestou veškerou podlahovou krytinu v bytě. To se mohla potrhat smíchy a my samozřejmě také. S maminkou? Nemyslitelné! Jak vytírání s Elenkou, tak i s mopem. Promiň Jani! 😁
Byl jsem a pořád jsem moc pyšný na svou úžasnou dcerušku, která byla smyslem mého života. Elenka byla človíček který přesně věděl jak na tatínka. Jednoduše by mě utáhla na vařené nudli a pokud by byla větší, tak by mě rozhodně donutila jít i na koncert Michala Davida. To by byl pro mě velký důkaz otcovské lásky, ale já si myslím že by se ani Elí nelíbil, protože měla na skoro čtyři roky opravdu dobrý vkus.
Elenka byla zvláštní a asi to bylo dané i tím, že viděla a zažila něco, co jen tak někdo nezažije. Prošla si devíti operacemi či zákroky, klinickou smrtí, dvouměsíčním umělým spánkem a návratem zpět do života. Tento boj o rok později stejně prohrála, ale bojovala do posledních sil s houževnatostí sobě vlastní. Kdybych tehdy tušil, co se blíží, tak bych z dětského pokojíčku ani nevycházel. Celé dny a noci bych trávil hraním si se svým milovaným Mulisáčkem, jak jsme ji často říkali. Opět bych se rád nechal omatlávat barvičkami neznámého původu, nechával bych se třeba i tisíckrát posílat pro cokoliv a kamkoliv, jen abych Elence vyhověl a znovu slyšel její smích a její „Etě“.
Čas opravdu hrany obrousí a bolest uloží někam hodně hluboko, kde už s vámi zůstane navždy. Žije se mi lépe, ale vím že ji tam někde mám a jsem za to rád, protože jedině takto je Elenka navždy mou součástí a také s tím vším i nezapomenutelné zážitky či vzpomínky. Přesto všechno jsem přesvědčen, že jsme s Elenkou měli ten náš malý velký svět jedinečný a jaký může být jen mezi tatínky a jejich dceruškami.
Proto žijte každý den tak, jako by byl poslední a nešetřete láskou pro lidi které milujete. Život ne vždy dává druhé šance!
