JESTŘÁB BY MĚL RADOST.
Mezi dvanácti až čtrnácti lety, mě pohltil svět Jaroslava Foglara a to až tak dalece, že jsem v Žatci, což je městečko piva na severu Čech, našel klub podobný jako měli Rychlé šípy a já byl tímto objevem samozřejmě nadšený. Někdo a už nevím kdo mě seznámil s Pavlem, urostlým a štíhlím vedoucím zmíněného klubu, který nesl název Bystré lišky. Vyznávaly v podstatě Foglarovské a Junácké hodnoty, tedy tak se to původně ze začátku jevilo.
Již po měsíci jsem došel prozření a usoudil, že se pokračování Jestřábova odkazu nemůže chopit každý. Vykrádání klubové kasičky, urážení se slovy jako kokot, pyča a zmrd, nějak nekorespondovalo s mým snem o hodnotách Rychlých šípů. Usoudil jsem, že klub Bystré lišky měli blíže spíš k Bratrstvu kočičí pracky.
Toto zalíbení v poetice tzv. správných chlapců jako byly zmíněné Rychlé šípy nebo Hoši od bobří řeky, mi vydrželo celkem dlouho. Na chalupě u babičky v Orlických horách, kam jsme jezdili od mých raných let, jsem se jednoho prázdninového léta rozhodl, že začnu lovit bobříky. Nebylo tím samozřejmě myšleno lovení neoholených dívek na místních vesnických diskotékách a zábavách, ale lovení po vzoru hochů od Rikitana. Nehledě na to, že v mých třinácti čtrnácti letech, bylo vrcholem mých tužeb držení se za ruce.
Tehdy jsem se rozhodl, už nevím ani proč, začít bobříkem dobrých skutků. Čím začít a jak to pojmout, to jsem zatím nevěděl. Nebylo úplně jednoduché objevit někde oběť, která by vyžadovala pomoc od cizího, divného adolescenta. Shodou okolností naproti naší chalupě, bydlela mámina spolužačka. Den kdy jsem se rozhodl podělit se o své hochobobři harašení, tak zrovna zmíněná dáma od naproti skládala těžké balvany, které ležely podél jejího domku a to že jich bylo. Nesměle jsem přistoupil k plotu a nabídl svou pomoc.
Paní Sršňová, tak se totiž bývalá spolužačka mé mamky jmenovala, se otočila a hned po natažené ruce pomoci skočila. S otročinou hodnou galejníka v kamenolomu, jsem začal se svou (už vím že nedomyšlenou nabídkou pomoci) kolem desáté hodiny dopoledne. Po sedmnácté hodině odpoledne, jsem se odplazil na chalupu a s proklínáním přeslušnělých MirkoDušínovských záchvatů jsem si řekl, že pokud budu ještě nějakého Bobříka lovit, bude to raději už jen Bobřík mlčení.
Vtipné na tom je, že v těchto letech jsem jako slušný a správný hoch od bobří řeky dělal vše v podobném duchu. O tři roky později jsem se už válel po místních komunikacích a rigolech, po čím dál častějších mejdanech a tequilových večírcích. Z hocha od bobří řeky byl v tu ránu extravagantně vyhlížející individuum, něco mezi Sidem Viciousem, Štětináčem a synem majitele kovomatu.
Jestřáb by měl radost!
