DÍKY TATI
Občas vypravím svým blízkým a kamarádům o svém otci. Pokud ho zmiňuji, tak často o tom co pro mě znamenal. Odešel když mi bylo šestnáct v dvaapadesáti letech, což opravdu není žádný věk. Rozhodně ne na předčasný odchod z tohoto světa.
Můj otec trpěl těžkou RS, což je pro vysvětlenou Roztroušená skleróza. Měl to vrozené, ale čím byl starší, tím se samozřejmě jeho stav horšil. Do mých deseti let si ho pamatuji o berlích a nepřišlo mi to nikdy zvláštní, ani ve chvíli kdy krátce po mých narozeninách usedl na invalidní vozík. Nějak jsem byl zvyklý na to, že doma panují nestandardní poměry.
O čem jsem chtěl mluvit především, tak to je fakt že otec byl velmi silný a houževnatý člověk. Já ho vždy obdivoval jak se uměl rvát se svým osudem a to i přesto že musel tušit, že stejně ten zápas nakonec prohraje. Dnes se s touto diagnózou dá nějak plnohodnotně žít, ale tehdy nebyly ty možnosti. Dnes jsou lékaři o mnoho dál než tehdy a to se netýká pouze RS.
Já ho neobdivoval jen pro tu odolnost čelit své nemoci, ale i za to, že dodával nám s mámou tu sílu, které musel mít poskromnu. Bylo neuvěřitelné jak vše zlehčoval a neustále vtipkoval. Někdy to s ním samozřejmě nebylo jednoduché a přesto, že měl můj hluboký obdiv, tak se ke mně občas nechoval úplně tatínkovsky. Někdy mě i srážel a celkově byl občas prostě tvrdší než musel.
I přesto že to nebyl nikdy táta ke kterému bych se chodil svěřovat a někdy měl prostě své dny, tak maminka byla ta typická skvělá a hodná žena, která to vše vyvažovala. Co se jinak týká mého dětství, tak si nemůžu na nic stěžovat. Na nestandardní rodinné záležitosti, jsem měl celkem standartní a pohodové dětství.
Někdy jsem měl pocit, že to otcovo chování ke mně bylo právě takové, jako by mě na něco připravoval. Takový podvědomí trénink pro život, abych se z něj jen tak neposral. Jakoby tušil že se blíží konec a tak se mi snažil dát vše potřebné až tady nebude. S odstupem si pohrávám s myšlenkou, že byl tak přísný a neosobní úmyslně a to právě z toho důvodu, abych v tak tvrdém světě uspěl.
Ať byly jeho pohnutky jakékoli, tak díky tomu jsem právě takový, jakým by mě možná chtěl mít. Jak by mě vnímal v současnosti kdyby mě viděl, to se už nedozvím, ale doufám že by na mě byl alespoň trochu pyšný.
