NENÁVIDĚNÉ DĚTI FILMOVÉHO PRŮMYSLU
Některé filmy nejsou pro každého a u těchto tvůrců to platí dvojnásobně. Pro mě jsou tito čtyři opravdu výjimečným fenoménem. Jsou to Nicolas Widing Refn, Darren Aronofsky, Lars von Trier a Gaspar Noe. Refn je velkým vizionářem, který prolíná snové sekvence se scénami opravdu brutálního násilí. Dlouhé neonové barevné obrazy, kombinované hypnotickou hudbou Cliffa Martineze. Darren Aronofsky, který používá ve svých snímcích často křesťanské motivy a biblickou symboliku. Lars von Trier ještě s Thomasem Vinterbergem založil v Kodani filmový manifest Dogma 95, který se vyhýbá filmovým berličkám jako jsou hudba, efekty a zaměřuje se přímo na postavy. Gaspar Noe je zase naopak ten typ režiséra, který je znám svou až úchylnou obsesí pro rudou barvu, amatérsky roztřesenou kamerou a také explicitními výjevy za hranicí snesitelnosti. Právě tito zmínění patří k nenáviděným dětem filmového průmyslu. Nicméně pro mě jsou však tito režiséři velkými vypravěči a to právě díky svému osobitému stylu a také určitou dávkou své temné poetiky. Je to taková odvrácená tvář filmařiny, která je pro mnoho lidí nepřekousnutelná. Když se nad toto vše povznesete, tak se vám naskytne trochu jiný pohled na filmové dílo.
