. III . 25. září 2019
Miluji nástup podzimu, zima se ještě nezažírá pod kůži a slunce příjemně hřeje. Příroda vás nesoudí a neříká vám, jak jste nemožná a k ničemu. Když mi bylo hodně mizerně tak jsem chodila do parku a jen tak bezcílně bloudila. Mé nohy se sotva dotýkaly země a myšlenky lítaly v dalekém prostoru. Tam jsem byla sama za sebe a okolí nevědělo nic o mně, ani o mém životě.
Okolo puberty jsem měla volnosti víc, než ostatní vrstevníci a v tom byl právě ten problém. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že vnitřní svoboda a volnost je v mé mysli. Odsouzenec na doživotí musí dosáhnout také určité transformace a to už jen z pudu sebezáchovy. Tyto intersocialní úniky byly mou součástí i v dětství. Měla jsem svá oblíbená místa a přesouvala jsem se na ně pouhými myšlenkami. Byla to taková forma nefyzického cestování na místa, kde čas nic neznamenal a nikdo se tam široko daleko nevyskytoval. Mé úniky začaly těsně po otcově smrti. Otec v mém životě byl někým, o kom vím že tam občas byl, ale přesto nemohu říci že bych ho znala. Jednou jsem vyslechla hovor, kdy má matka mluvila s mým otcem a hrozně brečela. Tehdy jsem to nechápala, ale asi nebyl úplně ctnostný manžel a starostlivý otec. To měl s mou matkou společné. Tehdy jsem si uvědomila, že se vše mění a nic už nebude jako dřív.
Vždy když jsem se v životě na něco upnula, tak to většinou nemělo dlouhého trvání. Ta malá dušička ve mně si vždy našla místo, kde se cítila .sice sama, ale dobře. Já si postupem času těch únikových světu vytvořila několik, ale nikdy jich nebylo dost na to, aby se dalo uniknout před realitou. Jako hodně malá jsem jeden takový měla i pod dekou. Představovala jsem si, že je to opuštěný ostrov na kterém jsem jen já. Byla tam se mnou i má oblíbená panenka Vilemína. Měla jsem si i svou oblíbenou pohádkovou knížku, kterou jsem si četla pod dekou a svítila si na ni baterkou. Jmenovala se, O statečném Cibulkovi a bylo to město, kde žili lidé, ale nebyli to lidé, ale zeleninové postavičky. Milovala jsem jí i v dobách, kdy jsem neuměla číst, protože tam byly krásné ilustrace.
Někdy mi bylo lépe, když mě matka nechávala na pokoji a já slyšela jak z obývacího pokoje hraje stále ta samá gramofonová deska, tehdy pro mě neznámého Nicka Cavea. Pokud dítě vyrůstá za neúčasti rodičů, tak to pro jeho vývoj a následný život nemůže mít pozitivní dopad. Byla jsem mámě tak lhostejná, že ji v podstatě vůbec nezajímalo co dělám. Tehdy jsem to tolik nevnímala, protože jsem si myslela, že je to přirozené. Když se rodič stará způsobem, že vám kupuje jídlo, oblečení, chystá snídaně, vypravuje do školy, tak to vnímáte že je vše jak má. Uvědomění že je něco špatně se dostavilo o něco později. Kdysi, když už jsem umělá dávno číst jsem objevila článek v nějakém časopise. Byl to příběh dívky, která se jmenovala Olga Hepnarová. Psali tam o tom co udělala a co jí k tomu vedlo. Tehdy mě napadlo, že se musela cítit velmi podobně, minimálně ve svém vztahu s matkou, pouze s tím rozdílem, že já necítila nenávist vůči společnosti. I přes to všechno, jsem na tomto světě být chtěla, ale ta dívka to tak neměla. To co tehdy provedla Olga, tak něčeho podobného bych schopná nikdy nebyla. Ona musela mít v sobě velmi moc nenávisti, zloby a zoufalství. Taková velmi nebezpečná směs emočních třaskavin, které měla za následek osm mrtvých. Později ji byla diagnostikována určitá forma Aspergerova syndromu a pamatuji si, že sama požádala tehdy o trest smrti. Ten příběh byl velmi smutný a pro mě i z toho ohledu, že jsem si nebyla jistá na jaké straně bylo zlo a kdo byl vlastně oběť.
Lidé kteří neprojevují emoce a mají nedostatek empatie, by vůbec neměli mít děti. Nechápu proč jsem se musela narodit zrovna někomu takovému, jako je má matka. Naštěstí jsem měla své světy, kam se dalo kdykoliv uniknout a kde mi bylo dobře.
