Reklama
 
Blog | Zdenek Mikula

Povídka : JÁ NORA WINTEROVÁ – DENÍK MÉ DUŠE

. I .   23. září 2019

Jmenuji se Nora Winterová, s duší padlého anděla a tělem mladé dívky. Unavená, opomíjená a ničená tíhou svého života. Zlomená okolnostmi, které provázely mé dětství i dospívání. Probírat celý můj život by bylo asi zbytečně, nicméně poslední měsíce přinesly do mého života sebepohrdání a beznaděj. Mnohé z událostí které mě potkaly, tak za ty si mohu částečně já sama. Mohla jsem se vzepřít svému osudu a dát najevo, že se ke mně nikdo nebude chovat jako k hadrové panence, se kterou si někdo prohraje a hodí jí do kouta. Stalo se ze mě prázdné a vyschlé jezero, kde kdysi byla křišťálová voda. Přesně si pamatuji kde se to zlomilo a já se začala cítit méněcenná i zbytečná. Možná to však začalo už dávno předtím vším, než se mi začal hroutit život. Prapůvod byl v rodině, jak už to tak bývá. Klasický scénář vytvořený z lhostejnosti a pohrdáním té nejbližší a to mé matky. Vždy mě vnímala, jako takovou ubohou hříčku přírody, alespoň tak se ke mně chovala. Chování mého okolí si nejsem v dětství vědoma, protože pro mě je toto období zahalené mlhou. Jistojistě bylo několik dobrých duší, kterým jsem nebyla lhostejná. Možná však mé nedůvěřivé a bojácné já, od sebe i těch pár dobrých lidí odehnalo. Když jsem byla ve věku dospívání, tak o mě zájem byl, ale pouze jako o sexuální objekt. Se vší skromností a až s nezdravým nesebevědomím musím uznat, že ošklivka jsem rozhodně nebyla. Často jsem slýchala oplzlé nabídky a až agresivní chování od různých osob vůči mé osobě. Slýchala jsem je dokonce častěji, než laskavé pozdravy, nebo vřelý úsměv. Poslední měsíce zažívám, jak je sama nazývám prázdné dny. Většinou to znamená samota, lahev vodky a desky  Nicka Cavea. Hlavně jedna skladba mi zní v hlavě stále dokola, protože si ji často pouštěla máma. Vždy jsem slyšela hudbu z obýváku a až později jsem zjistila, že se jedná o australského hudebníka a tím byl právě Nick Cave. Pamatuji si, že na stole byla často otevřená láhev ginu, vodky nebo něčeho podobného. Smutné je, že toto jediné jsem po ní zdědila. Tehdy jsem neměla vůbec nikoho, koho bych mohla na chvilku zatáhnout do svého osamoceného světa a trochu si ulevit. To uvědomění si té samoty ještě více prohlubovalo mou frustraci. Otec zemřel, když mi bylo šestnáct, ale moc doma nebýval, kdo by tak dokázal žít vedle mé matky. S ní to není vztah, ale pocit jakoby jsme každá z nás byla za tlustým sklem, slyšeli vzájemně svá vyřčená slova jako pod silnou dekou, kdy střípky slabik a písmen, jakoby se odrážely od toho tlustého skla a mizely v hluboké propasti nepochopení. Kdyby se mě někdo zeptal, zdali ji nenávidím, odpověděla bych že to není nenávist, protože i nenávist je určitá emoce. Mě a matku odděluje ledová zóna, kterou ani jedna z nás nepřekročí. Já už postrádám ty nejzákladnější aspekty lidského cítění. Kdysi držely všechny střípky mých emocí a mé podstaty pohromadě a byly mou součástí, jako u většiny lidských bytostí. Z venku to nevypadá že by se mi dělo něco zásadního, ale uvnitř mi to něco trhá tělo na kusy.

 

Pokračování příště…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama