Reklama
 
Blog | Zdenek Mikula

Povídka : JÁ NORA WINTEROVÁ – DENÍK MÉ DUŠE

. I .   23. září 2019

Jmenuji se Nora Winterová, s duší padlého anděla a tělem ženy. Unavená životem, pošlapaná a zneuctěná tíhou svého života. Zlomená okolnostmi a následky svého jednání. Probírat celý můj život by bylo asi zbytečně, nicméně poslední měsíce přinesly do mého života sebepohrdání a beznaděj. Mnohé z událostí které mě potkaly, tak si za ně mohu jen já sama. Nikdo mě nenutil být hadrovou panenkou, se kterou si někdo prohraje a hodí s ní do kouta. Stalo se ze mě prázdné vyschlé jezero, kde kdysi byla křišťálová voda. Přesně si pamatuji kde se to zlomilo a já se začala cítit méněcenná i zbytečná. Možná to však začalo už dávno předtím vším, než se mi začal hroutit život. Prapůvod byl v rodině, jak už to tak bývá. Klasický scénář vytvořený z lhostejnosti a pohrdáním těch nejbližších. Vždy jsem byla vnímáma, jako taková ubohá hříčka přírody, alespoň tak se ke mně lidé chovali. Nebylo to tak vždy a také se tak nechoval každý koho jsem ve svém životě potkala. Bylo několik dobrých duší, kterým jsem nebyla lhostejná. Možná však mé nedůvěřivé a bojácné já, od sebe i těch pár dobrých lidí odehnalo. Zájem o mě byl však velký, ale jen pouze formou fyzických tužeb. Se vší skromností a až nezdravým nesebevědomím musím uznat, že ošklivka jsem rozhodně nebyla. Často jsem slýchala oplzlé nabídky a až agresivní chování od různých mužů vůči mé osobě. Slýchala jsem je dokonce častěji, než laskavé pozdravy, nebo vřelý úsměv. Poslední měsíce zažívám, jak je sama nazývám prázdné dny. Většinou to znamená samota, lahev vodky a staré desky interpretů, jako jsou Nick Cave nebo David Bowie. Smutný je i fakt, že nemám nikoho koho bych mohla na chvilku zatáhnout do svého osamoceného světa a trochu si ulevit. Nejlepší přítelkyně se odstěhovala na sever do vzdáleného Finska a občasné maily od ní, ve mně to uvědomění samoty ještě více prohlubují. Otec už nežije a s matkou mám vztah, jak to jen popsat. Jakoby jsme každá z nás byla za tlustým sklem, slyšeli vzájemně svá vyřčená slova jako pod silnou dekou, kdy střípky slabik a písmen, jakoby se odrážely od toho tlustého skla a mizely v hluboké propasti nepochopení. Kdyby se mě někdo zeptal, zdali ji nenávidím, odpověděla bych že to není nenávist, protože i nenávist je určitá emoce. Mě a matku odděluje ledová zóna, kterou ani jedna z nás nepřekročí. Já už postrádám ty nejzákladnější aspekty lidského cítění. Kdysi držely všechny střípky mých emocí a mé podstaty pohromadě a byly mou součástí, jako u většiny lidských bytostí. Z venku to nevypadá že by se mi dělo něco zásadního, ale uvnitř mi to něco trhá tělo na kusy.

 

Pokračování příště…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama