. IV . 26. září 2019
Můj otec byl celkem nenápadný až nevýrazný člověk. Je to možná trochu zvláštní, ale nemám toho moc, co bych o něm mohla říci. Co si vybavuji tak že to byl celkem charismatický a elegantní muž. Vždy upravený a čistý s lehkým úsměvem na tváři, ale byla to jen maska, za kterou se skrývala slabost. Nutno zmínit, že otec mi nikdy neublížil. Nikdy však neudělal nic proto, aby tam byl, když vláda matriarchátu nefungovala. Žil s námi, ale ve své podstatě nežil. Jeho přítomnost byla něčím, co se dalo popsat jako občasná účast na doplnění kompletní tradiční rodiny, bez jakékoli sociální vazby. Byl přeci manžel, otec a měl tu možnost narušit to vzduchoprázdno mezi mnou a matkou, ale pouze svou nepřítomností narušil mě. Byly i dny, kdy mě napadaly myšlenky, že jednodušší by bylo od toho všeho utéci úplně. Navždy a hodně daleko. Jednoho zimního odpoledne, když jsem se vrátila ze školy domů, ona byla ještě v práci a já se těšila na tu malou chvilku vnitřní svobody. Bylo to krátce po mých šestnáctých narozeninách a já odemkla vchodové dveře vedoucí do předsíně a šla jsem do svého pokoje, kolem řady oken v dlouhé chodbě. V tu chvíli jsem koutkem oka něco zahlédla. Z té dlouhé chodby, kde bylo v řadě asi pět oken, tak se dalo dohlédnout až do obývacího pokoje. Viděla jsem jakýsi obrys něčeho, co se nedalo na tu vzdálenost identifikovat. Když jsem však přišla blíž, tak jsem úplně strnula a dlouhou chvíli jsem se nemohla ani pohnout. Mohla jsem tam takto stát i několik minut. Byl to můj otec! Nohy se mu kývaly ve vzduchu a visel tam jako hadrový paňáca jako z nějakého starého filmu z Hugo Haasem. Tlustý špagát obtočený kolem jeho krku a konče na malém, ale silném háku po lustru, který byl přesunutý o kousek vedle. Byl to zvláštní pocit ho takto vidět, protože ani jako živého jsem ho mockrát neviděla. Teď tu visel úplně stejně nepřítomně jako za živa. Všude kolem byla cítit tátova známá vůně, kterou jsem občas cítila, když se zde náhodou objevil a cítila jsem ji ještě několik dní poté. Bylo zvláštní že nevypadal jako mrtvý, ale jako když spí. Provaz na konci jeho těla však značil něco jiného. Opět byl do posledního detailu upravený, jako by měl slézt a jít někam do divadla. Dokonce se zdálo, že vypadal šťastně, ale z ohledem k tomu koho si vzal, tak mi to přišlo příhodné. Řekla jsem si v duchu, že mě tady opět nechal, jako tisíckrát předtím, jen s tím rozdílem že teď je to definitivní. Napadlo mě proč to udělal právě tady, v našem bytě. Byl tu tak čtyřikrát do roka, někdy ani to ne. Pak mi došlo že to asi nebyla náhoda, ale úmysl. Chtěl aby ho našla ona, ale musel počítat i s tou možností, že to budu já. Další nedomyšlený akt, završující mnoho bezohledných činů předtím. Lidé se prostě nemění.
