. II . 24. září 2019
Z dob kdy jsem byla dítě nemám jen vyloženě zlé vzpomínky. Pamatuji si že byla i doba, kdy jsem ke své matce cítila ten přirozený cit, jaký může být jen mezi matkou a jejím potomkem. Během dospívání jsme se začali postupně vzdalovat a mezi šestnácti a sedmnácti lety, což bylo po smrti mého otce už to bylo k nesnesení. Dalo by se to nazvat torzem toho, co by mělo být láskyplným vztahem mezi matkou a její dcerou. Když mi bylo asi šest let tak si pamatuji jak mě matka vzala do dětského divadélka, kde byli asi tři účinkující kteří měli na rukou maňásky nějakých postaviček. Hra nestála za nic i přesto že mi bylo šest, tak jsem to tak vnímala. Čím to pro mě bylo jedinečné, že to byla jedna z mála relativně pěkných chvil s mojí mámou. Nebyla to žádná přehlídka láskyplných emocí z její strany, ale pro mě to bylo v té době zásadní a zapamatovatelné, protože nic potom už takové nebylo.
Hlavně proto že ještě v té době jsem pro svou matku nebyla to, co v posledních letech ignorovala a čím dokonce i opovrhovala. Další vzpomínky které ve mně zůstaly, mě utvrdily v tom, že jsem pro svou matku byla jen to co porodila, ale jinak naprosto zbytečná položka či jednotka, která je spojená s jejím životem. Já do dnešního dne nechápala, čím jsem si to zasloužila. Ona mezi nás postavila vysokou zeď ignorace, kterou ještě podepřela pilířem antipatie.
Je smutné, že jediný světlý bod v životě byla návštěva maňáskového divadla a to i přesto, že ani tehdy neoplývala nějakým chováním, které by se jen malinko přibližovalo mateřskému pudu. Byla chladná a odtažitá, jako by mě tehdy do toho divadla vzala nějaká sousedka, nebo paní na hlídání. Možná i od těch bych se dočkala více vřelosti. Jako bychom vůbec nebyly jedna krev.
Jako děti jsme ušetřeni o emoce jako jsou nenávist, zášť či zlost. Přesto jsem se tehdy na matku dívala jako na svatý obrázek. V koutku jsem ale cítila, že se mi nedostává něčeho důležitého pro mou dětskou duši. Je tomu už pár let, co zemřela, ale smutek a lítost jsem nikdy nepocítila, což mě najednu stranu zraňuje, ale částečně cítím i velkou úlevu. Mám pocit že ji ten jed a výčitky nakonec uvnitř užíraly a zahubily. Co prý vyzařujeme se promítá i do nás samotných a u ní to byla rakovina. Pro mě to byla čistá metastáze zášti. Na pohřeb jsem tehdy šla, ale jen z jednoho prostého důvodu a to abych sama sobě ukázala, že jsem ji odpustila, ale ve mně to navždy zůstane jako černý střep.
Ten pocit když se nemáte kam schovat před příkořím a nespravedlností světa, je velmi traumatizující. O to více že tu vřelou náruč nenaleznete ani tam, kde by to mělo být samozřejmé. Mohlo by se zdát, že jsem nic tak strašného neprožívala, ale když necítíte to co by měla cítit většina dětí od svých nejbližších, věřte že je to snad horší, než kdybych byla fyzicky týrána. Vždy jsem měla co jíst, co si obléknout a v tomto ohledu jsem nestrádala. Raději bych však chodila oblečená jako poslední nuzáček, jen kdybych se dočkala pohlazení či láskyplného polibku. Věřím i tomu kdybych v pozdějším věku skončila třeba na drogách, nic by se nezměnilo. Pravděpodobně bych se ani v tomto případě nedočkala podpory a nějaké pomoci.
Pokud jste vnímáni tak, že jste se neměli ani narodit, tak to do sebe celkem zapadá. Byla doba kdy jsem si ten despekt vůči sobě vyčítala. V duchu jsem si říkala, co dělám tak zlého, že je maminka taková. Několikrát jsem s ní v minulosti o tom všem chtěla mluvit, ale dala velmi jasně najevo, že není o čem. Stačil k tomu jeden velmi mrazivý pohled a já jsem jakoukoli komunikaci na toto téma zavrhla. Nevím, co cítila, když mě měla uvnitř, ale nerozumím proč se mě nezbavila, když to bylo možné. To se už nikdy nedozvím
