Reklama
 
Blog | Zdenek Mikula

ART 332 : BAVÍ NÁS IMPROVIZOVAT A NECHAT SE PŘEKVAPIT TÍM, CO VZNIKNE

Na setkání s kurátorkou, zároveň vystudovanou psycholožkou Renátou Mužíkovou a hudebníkem, výtvarníkem a cestovatelem Honzou Homolou, jsem měl připraveno hodně otázek. Po prvních minutách tohoto rozhovoru, na který jsem se už dlouho velmi těšil, mi Renáta s Honzou ten můj stabilní domeček dotazů rozbourali a já tomu byl nakonec rád. Bezprostřednost, s jakou oba začali vyprávět a následně větvit další a další věci, byla naprosto odzbrojující. Ocitl jsem se v tu chvíli ve víru veletoče zvaného ART332. Tušil jsem, že toto nebude běžné interview, jenže já také nejsem běžný dotazovatel, ale člověk, který miluje umění a jeho vášní je zároveň i psaní. Nakonec došlo přeci jen i na některé mé otázky a bylo z toho velmi uvolněné a přátelské povídání o světě umění, cestách života a také náhodách.

 

KDY PŘIŠEL PRVNÍ IMPULS, ŽE BYSTE MOHLI SPUSTIT UMĚLECKÝ PROJEKT ART332?

 

HH : Renáta přišla ke mně a řekla ,,Hej, počkej ty… Budeš malovat, až se z tebe bude kouřit. (smích) My jsme už často tuhle historku vyprávěli. Jak jsem na Renátu kliknul na Facebooku a nic se nedělo.

RM : Tři dny!

HH : Nebylo to dýl?

RM : Myslím, že ne…

HH : Nicméně po těch třech dnech mi poslala fotku plakátu kapely Wohnout, že budeme hrát v Teplicích v divadle a já jsem jí na to konto napsal, ať se teda zastaví. Renáta nakonec přišla, a když jsme se pak potkali ve foyer, řekla mi, že je kurátorka umění. Tak jsem jí potom poslal jednu svou kresbu. No, a to byl úplný startér všeho.

 

TAKŽE VY JSTE SE PŘEDTÍM VŮBEC NEZNALI?

 

RM : Vůbec. Věděla jsem, že Wohnouti existujou, ale já jsem Depešák a přiznám se, že českou muziku moc neposlouchám. Jméno Homola mi ale samozřejmě v muzice něco říkalo, jenže on mátl tím, že měl na profilu napsané, že je skladník z Ikea. (smích)

HH : Ono Homola zní jako Gahan, trošku. My jsme takový český Depeche Mode v podstatě. (smích)

RM : Když mi tehdy poslal tu kresbu a já viděla ten rukopis – nejde popsat můj pocit. Bylo to pro mě něco neuvěřitelného a naprosto krásného. Což trvá stále – když mi pošle, co nového právě namaloval nebo mám možnost přímo sledovat, jak kreslí. Bylo to čisté, “neutahané” školou a svižné. Řekla jsem mu, že bych toho ráda viděla víc a začali jsme se bavit, jestli teda maluje a Honza říkal, že ne, že si jen hodně kreslí a také si vede deníky. A má jich od dětství hrozně moc a poslal mi nějaké další kresby. Tak jsem mu řekla, že to chce zkusit velké obrazy, a že by mohl začít malovat a já, že se postarám o to, co s tím dál.

 

TAKŽE SÁM BYS K TOMU MALOVÁNÍ NEDOŠEL?

 

HH : Já jsem chtěl vždycky jít výtvarným směrem, protože na základce jsem maloval a pak jsem přemýšlel o výtvarné škole. Vše se ale odehrálo úplně jinak a vlastně jsem prakticky nemaloval a takovouto náhodou jsem se k tomu vrátil. Já vlastně nemůžu říct ani vrátil, protože jsem v podstatě teprve tehdy opravdu začal. Kolikrát si člověk někoho přidá a stačí jeden klik a neřeší to dál. Najednou je z toho krásná, už pětiletá spolupráce.

RM : Neuvěřitelný!

 

TO JSTE MI ODPOVĚDĚLI ZÁROVEŇ NA DALŠÍ OTÁZKU A TO, KDO KOHO OBJEVIL?

 

RM : My jsme se vlastně objevili navzájem.

 

TO SE DIVÍM, ŽE DNES JEŠTĚ NĚKDO NEVÍ, KDO JSOU WOHNOUTI?!

 

RM : To zas není tak, že bych nevěděla. Já je znala, ale že bych je sledovala a spojila si to s tím kdo z nich je kdo, to ne.

HH : Přitom má doma plakáty a tady dělá. (smích)

RM : Pro mě je tato věc ještě povýšená tím, že jsem si neřekla: Tak a teď si vyberu nějakýho slavnýho kluka. Mně se prostě upřímně líbilo, jak kreslí a nakonec jsem byla ohromená, jak úžasný je muzikant a skvěle dělá svou hlavní práci. Takže bonus k tomu.

HH : Pro mě to bylo zase těžký v tom, že najednou začnete vystavovat a pro mnoho lidí jsem byl v tomhle směru nová tvář. Byl jsem – ten z Wohnoutů a bylo to takový: Tak se ukaž.

RM : Pro mě byl Honza malíř hned!

HH : Mě lidi hodnotili právě hodně přes tu kapelu. My se to snažíme držet jako dvě naprosto oddělená prostředí, jak to výtvarné, tak to hudební. Takže spousta lidí chodí na výstavy a kapela je nezajímá a naopak.

RM : Je pravda, že lidi si často kupují Honzovy obrazy a někdy ani neví, že hraje ve Wohnoutech. Líbí se jim ta tvorba. Nechtějí to kvůli jménu. To mi přijde dobrý a poctivý.

HH : Já nejsem malíř, já jsem velkýř.

RM : Jsi velkýř! (smích oba)

 

KDYŽ JSEM VE SVÉ BUBLINĚ ŘÍKAL, ŽE SE CHYSTÁM NA TENTO ROZHOVOR A ZMÍNIL JSEM, HONZO TVÉ JMÉNO, TAK REAKCE BYLY, POČKEJ…HOMOLA, TEN Z WOHNOUTŮ?

 

HH : Brácha je třeba slavnej, mě lidi nepoznávaj. Kolikrát jsem jim povědomej a nedokážou si mě zařadit. Koukaj na mě a ptají se: Hele, nechodili jsme spolu do školy, nebo odkud tě znám? Takže jak mám tu nálepku Wohnout, tak nevím, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda. Potomci slavných to mají třeba také těžké, je tam vysoko nasazená laťka a lidi od nich očekávají leccos.

 

DNES SE VŠEOBENĚ UMĚNÍ PROLÍNÁ A TO NAPŘÍČ RŮZNÝMI SMĚRY. NAPŘÍKLAD VLADIMÍR 518 ZAČAL JAKO WRITER, JE RAPER A JE TO ZÁROVEŇ SKVĚLÝ VÝTVARNÍK.

 

HH : Teď nedávno vydal knihu o architektuře.

RM : Měli jsme společnou výstavu. V DSC Gallery u Staromáku. Jmenovala se 4Elements a mě tehdy napadlo propojit čtyři muzikanty, kteří jsou zároveň výtvarníci. Byl tam Milan Cais z Tata Bojs, který má vystudovanou Akádu. Milan tam měl tehdy akvarely a ty…

HH : Já ty svoje mazanice.

RM : Digitální mazanice! (smích) Byla to nová kolekce digiakrylů. Pak jsem tam vystavila i Vladimíra 518 s kolážemi a Norbi Kovács tam měl černobílé fotografie. Každý autor měl na svou prezentaci jeden týden. Výstava to byla skvělá, logisticky záhul.

 

CO JE PRO TEBE V SOUČASNOSTI NA PRVNÍM MÍSTĚ, HUDBA NEBO MALOVÁNÍ?

 

HH : Teď bych měl říct, že hudba, ale mně se to tak přelejvá.

RM : Rozmysli si co odpovíš… (smích)

HH : Chvíli jsem žil v situaci, kdy jsem to dělal souběžně. Půlku dne jsem kreslil a půlku dne jsem dělal hudbu. Pak jsem zjistil, že to nejde a teď se to přelejvá v takovejch periodách a někdy se určuje to, co dělám, podle toho, jestli mám výstavu, nebo pracuji na desce. Je pravda, že se někdy musím k tomu druhému nutit, ale pak to vždycky kvituju, protože z toho vypadne něco dobrýho a mám z toho radost.

RM : Já myslím, že to hodně ovlivnila – a to říká dost umělců, doba pandemie. Vy jste vlastně hráli – nehráli, do toho jste dělali ještě desku. Bylo to náročný. A všechno najednou, protože když jsme začínali, měl Honza hodně koncertů. Ty sis to vždy šel vykompenzovat a chvíli si maloval a měl jsi to takový hezky vyvážený. Najednou toho hudebního začalo dost ubývat a lilo se to moc výtvarnou stranou. Ale byli jsme za to vděční, protože jsme mohli pracovat. Vzniklo mnoho obrazů. My jsme oba kreativní a nevydržíme nic nedělat. Takže jsme začali vymýšlet takové akce, aby se něco dělo a úplně to nestálo. Poslední dva roky byly pro Art332 paradoxně velice úspěšné – měli jsme čas si hodně hrát, improvizovat a vymýšlet věci, na které by jinak nebyl prostor. Bylo hodně výstav a to i přesto, že nemohly být, ale my jsme si s tím celkem poradili viď?

HH : Udělali jsme v době, kdy se nemohlo nic, online vernisáž a byli jsme prostě připravený.

RM : Myslím že jsme byli dokonce první.

HH : Dokonce jsme možná byli i první s kapelou, kdo udělal živý livestream. Když zakázali koncerty, tak nás napadlo udělat livestream ze zkušebny a druhý den jsme to udělali. A s Art332 taky.

RM : Ano, to bylo přesně toho 23. března a to jsme fakt, myslím byli první.

HH : Měli jsme nové, velké grafiky a já mám doma studio, které jsme předělali na improvizovanou galerii. Byl to asi půlhodinový livestream. I když podmínky ohledně připojení nebyly dobré, zvládli jsme online vernisáž.

RM : Bylo to technicky šílený, ale taky strašně zábavný, protože jsme se museli propojit i do mého aťasu. (k Honzovi) Takže ty jsi mě měl na obrazovce a notebook na rameni a takhle jsme zahajovali výstavu. Byl to strašně krásný zážitek.

HH : Nejdřív byl ten livestream a pak to byl nějaký záznam, mám pocit.

RM : Ty jsi to přeci udělal tak, že jsi na jeden záběr natočil tvou komentovanou prohlídku. Začalo to tím, že jsi seděl u ohně venku a spálil jednu grafiku. Prostě jí hodil do plamenů s tím, že je všechno pomíjivé. (k Honzovi) Pak jsi odešel do svého studia a tam jsi měl nainstalovanou výstavu a na jeden záběr jsi natočil 33,2 minut, včetně hraní na různé nástroje. Všechno je na You Tube Art332 nebo na našem https://www.art332.cz/ a veškerou Honzovu tvorbu na  https://m.facebook.com/people/Honza-Homola-Art332/100035350046292/

 

TAKŽE TOBĚ DOBA PANDEMIE DOPOMOHLA VLASTNĚ K TOMU, ŽE JSI VÍC TVOŘIL A TO SAMÉ POTKALO TVÉHO BRATRA MATĚJE, POKUD SE NEMÝLÍM. VYRÁBÍ SOCHY V ŽIVOTNÍ VELIKOSTI, KTERÝCH MÁ PLNOU ZAHRADU.

 

HH : On to vlastně díky tomu objevil, měl víc prostoru a začal vyřezávat sochy. Matěj se v tom úplně našel, takže od rána do večera jen vyřezával. Bylo to svým způsobem přínosné období.

RM : Honza není typ člověka, který, když něco nejde, rezignuje. Naopak. A já to mám stejně. Takže jsme hledali a našli spoustu nových možností. Nebudu tvrdit, že bylo vše zalité sluncem, ale zase to byla příležitost poznat co v nás je a jak si umíme poradit. Ve chvíli, kdy se zavřely galerie jsme otevřeli Artvarium – expoziční projekt v Pasáži českého designu, kde jsme vystavili Honzovy věci. A tuhle výstavu pravidelně obměňujeme. Byl zde poprvé veřejně k vidění třeba obraz, který Honza namaloval  ve třinácti letech a dokonce i loutka Indiána, jeho maturitní práce. Pak jsme vytvořili projekt Singles. To jsme vždy vzali jeden obraz, někam s ním jeli. Vše improvizace. Bylo to úžasně napínavé. Když nevíš, co vznikne. Mělo to velký úspěch u našich fanoušků. Základ je, že máš kolekci obrazů, uděláš výstavu, ale nějaký ten obraz vždy zapadne a nedostane prostor, který by si zasloužil. Tady ho dostal každý.

HH : Je to také tím, že to není moje hlavní činnost, jako to mají ostatní malíři. Takže i díky tomu toho nevyplodím tolik a pak máme více času se věnovat těm singlovým obrazům a dát jim větší prostor. Hrozně mě to baví a přesně to jsem si představoval i u muziky. Víc, než konceptuální deska mě baví dělat singly, víc se na to můžeš soustředit – a to jak s klipem, tak i s propagací. Ještě jsem se chtěl vrátit k tomu, jak ty lockdowny nesly ovoce, protože jsem se najednou ocitnul v takový situaci, že jsem měl teď přes Vánoce pozitivní test a místo abych si řekl: Ty vole, co já budu dělat doma? Tak si povídám: Hele super! Mám dva týdny prostoru něco dělat, protože v běžným životě musíš pořád někam jezdit, něco zařizovat nebo někoho vyzvedávat. Prostě nemáš plnohodnotný čas na tvorbu a to mě hrozně štve.

 

ZE SVÉ ZKUŠENOSTI, KDY CHODÍM DO KLASICKÉHO ZAMĚSTNÁNÍ A PŘIŠLA DOBA, KDY JSEM BYL TAKÉ DOMA, TAK MI VLASTNĚ TA DOBA POMOHLA ABYCH MOHL TVOŘIT. PSÁT SVŮJ BLOG, TAKY POVÍDKY A MIMO JINÉ POKRAČOVAT V DOKONČENÍ MÉ BÁSNICKÉ SBÍRKY. BYL JSEM ZA TEN PROSTOR OPRAVDU RÁD.

 

HH : No vidíš, najednou máš čas a to není zlato, to je platina. Přišla chvíle, kdy od rána do večera můžeš tvořit.

RM : A ty sis dokonce smontoval lidi!

HH : Je to tak! Udělal jsem klip pro Wohnouty a byl to jen výsledek toho, že jsem měl pozitivní test, jinak by vůbec neexistoval. Úplně jsem se na to těšil, že bude čtrnáct dní čistého prostoru.

RM: Ten klip je úplně boží!

 

JE VELMI ORIGINÁLNÍ A POVEDENÝ. HROZNĚ MI TO NĚCO PŘIPOMÍNÁ A MÁM POCIT JESTLI TENTO TYP VÝTVARNICTVÍ NEPOUŽÍVAL VE SVÝCH KLIPECH VLASTA RÉDL.

 

HH : Já jsem vycházel z toho co mám doma. Tedy krom paruk, ty jsem si nechal přivézt. A objednal si plastové hlavy. Jinak jsem si dal limit, že vytvořím videoklip pouze z toho, co mám doma. Ta prkénka, ze kterých je to udělaný, jsem našel mezi dřevem. Líbilo se mi, že jsou takový špinavý, křivě uřízlý a mají suky. Mě bavily vždy i počítačové animace, ale v tomto případě jsem si řekl, že to chci jinak, a že to vše natočím a poskládám člověka. Udělal jsem takovou točnu a celé to trvalo dva týdny.

 

TAKŽE TY SES UMYSLNĚ OMEZIL TÍM, ŽE VYTVOŘÍŠ KLIP POUZE Z TOHO, CO DOMA NAJDEŠ?

 

HH : Je to tak. Na čem jsem málem vyhořel bylo, že jsem neměl nic, na čem by se ten mechanismus mohl točit a já si řekl, že si budu muset objednat nějaká ložisko. Tak jsem se začal hrabat v harampádí a našel jsem pistoli na tmel. Ona je to taková roura, kterou jsem rozebral a zůstala mi jakási točna, kterou jsem dal do svěráku a za to jsem dal print screen a na tom se to celé natočilo.

 

TO JE NESKUTEČNÝ.

 

HH : …a přitom taková blbost

RM : Teď jsem to chtěla říct. (smích) Ba ne, je to fakt boží. Jak jsou vlastně velký ty loutky?

HH : Jsou v životní velikosti, ale v podstatě ty loutky neexistujou. To jsou prkénka, která jsou vůči té hlavě zmenšená.

 

MÁŠ TO V SOBĚ PROSTĚ!

 

HH : Mě tohle vždycky lákalo a teď mám roztočený další klip. Vždycky mě bavila animace, ale má to tu nevýhodu, že na to potřebuješ hodně času. Dělal jsem pro Wohnouty tři podobné klipy, z toho jeden byl těžší a trval mi snad čtyři měsíce. Čtyři měsíce práce a pak jsou výsledkem tři minuty.

RM : Krásné ale je, že na každém klipu je poznat tvůj rukopis, a i když to jsou v podstatě objekty, lze vidět postavy z tvých obrazů. Je to tam!

 

TO MI NAVOZUJE DALŠÍ OTÁZKU. KDYŽ JSEM BYL V GALERII TOYEN NA TVÉ VÝSTAVĚ, TAK MĚ TAM SPECIÁLNĚ ZAUJAL JEDEN OBRAZ A TO KAPELA SNŮ. MÁ TO NĚJAKÉ KONOTACE S KAPELOU WOHNOUT? TIPUJI ŽE ANO.

 

HH : Má, protože na tom obrazu je naše kapela. Trošku jsme řešili, kdo je kdo a někdo se ptal, jak to, že jsme tři. Já jsem odpověděl, že když jsem to kreslil, tak tam přeci nemůžu být. To je, jako když fotíš, také tam nemůžeš před tím objektivem stát.

RM : Doufám, že už se kluci viděli a mají radost. (smích)

HH : Je tam i napsané datum koncertu kapely a současně to byl den komentovky (k Renátě) a taky tvoje narozeniny. Skicák byla taková zvláštní výstava, ve kterou jsem ani moc nedoufal. Jak mám ty deníky, tak Renáta přišla s nápadem převést je do obrazů a já jsem si nemyslel, že by to mohlo fungovat. Prostě jsem k tomu neměl důvěru. A hlavně – já svoje obrazy moc neprožívám, dokonce se mi některé ani moc nelíbí. Jsem docela kritický ke svým věcem, ale na tuto výstavu jsem byl potom hodně pyšnej. Některé obrazy se dělají ze zištných důvodů, aby visely v galeriích a lidé se na ně chodili koukat. Jelikož tohle byly skici a já nepočítal, že by je někdy někdo viděl, tak jsem to dělal nezištně. Takže ty kresby jsou takový uvolněný. Když u muziky děláme písničky, řekneme si nějakou formu. Já to nějak na kytaru zahraju a třeba se mi to líbí, protože jsem nečekal, co v tu chvíli zahraju. Když pak jdeme do studia, tak už mě to tolik nebaví, protože jdeš s nějakou vizí a už se to snažíš jen technicky zahrát, a to už není potom takový.

 

TVÉ OBRAZY NA MĚ PŮSOBÍ TAK, ŽE JE TI VLASTNĚ JEDNO CO VZNIKNE, A ŽE JE TO SPÍŠE INTUITIVNÍ VNITŘNÍ PROCES NEŽ PRVOPLÁN. MOŽNÁ V TOM JE PRÁVĚ TA VÝHODA, ŽE NEJSI OVLIVNĚN NEBO ZDEFORMOVÁN NĚJAKOU UMĚLECKOU ŠKOLOU A TÍM NECHCI ABSOLOVENTY TĚCHTO ŠKOL URČITĚ NIJAK DEHONESTOVAT.

 

HH : Já mám výhodu, že mě to v podstatě neživí a nepotřebuji se za každou cenu zalíbit. Dělám to proto, že mě to baví.

 

NENÍ TO PRO TEBE TEDY PRIORITA…

 

HH : Není to priorita a díky ART332 jsem rád, že se o tom vůbec ví. Já jsem rád, že se to lidem líbí, ale není to pro mě gro, jako pro umělce, kteří se tím živí, protože to by ty obrazy možná vypadaly jinak.

RM : Můžu říct, že když Honza začne tvořit, je to hodně krásné v tom, že každá kolekce je jiná. Obvykle přijdeš na výstavu nějakého malíře a tak nějak víš, co od něj čekat. Tady ne. Třeba právě ta velká série, která vznikla v lockdownu a nazvali jsme ji Náhoďáky. Honza v aťasu zkoušel různé výtvarné techniky. Fakt to byly někdy šílenosti, ale zase úplně něco jiného, než doposud. Ovšem “homolovskej” rukopis tam poznat vždy je. Což je dobře.

HH : Mě baví ten proces, ale když je to hotový, tak mě to přestane zajímat. Naštěstí mám Renátu, která to dostane mezi lidi, ale já sám bych to ani neuměl a ani mě to nebaví někde propagovat. Maximálně to dám na Facebook a tím to pro mě hasne. Vždy, když je nějaká výstava, tak si řeknu, že to udělám jinak, abych se v tom vykoupal a nebyla to rutina. Když už víš, jak budeš tvořit, tak to není taková zábava, jako když to nevíš.

 

TAKŽE, KDYŽ MÁŠ NĚJAKÝ DANÝ KONCEPT, TAK TĚ TO SVAZUJE?

 

HH : Přesně tak. Koupíš tohle, nějaký barvy kupříkladu a začneš malovat a ono to začne dělat něco jiného, než chceš ty.

RM : Ty jsi zkoušel i olej viď? Vůbec tě nezajímalo něco si o tom přečíst a ani vědět, jak to funguje. Takže mám od Honzy tři olejomalby a jedna stále zasychá. (smích)

HH : Ta nikdy neuschne. Po deseti letech to třeba přemaluješ. (smích)

RM : Zásadně mu vždy nechám v tvorbě volnou ruku a těším se na výsledek. Nikdy mě nezklamal. Vždy umí něčím překvapit a vždy v tom je nějaký super nápad.

HH : Renáta někdy přijde patnáctého s tím, že šestnáctého máme výstavu! Pak řekne, máš na to noc! (smích)

RM : Pro tebe je múza termín, viď?

HH : No…někdy to říkám, ale poslední dobou se začínám hrozit těch termínů, protože když máš daný termín, tak je nejlepší to udělat osvědčenou metodou, jak to umíš a to právě nechci. Zase někdy je termín dobrá inspirace, ale na druhou stranu i svazuje.

 

NĚKDO, KDO TY TERMÍNY TŘEBA NEMÁ, TAK ZASE NEUDĚLÁ VŮBEC NIC.

 

RM : To jsi řekl pravdu, protože znám autory, kteří si stěžují, že nikdo o ně nemá zájem a nevystavují, ale přitom, když dostanou příležitost, vymlouvají se, že nestíhají a vykašlou se na to, aby si zase mohli stěžovat.

HH : Je to tak. Člověku se do toho nechce a pak je rád, že to má. Třeba zase u tý muziky něco uděláš, děláš na tom nějakou dobu a pak to smažeš. Pak uděláš druhý pokus a je to lepší, než to bylo poprvé. Potom jsi rád, že jsi o to předtím přišel, a že je z toho nakonec lepší výsledek.

RM : Všechno se děje z nějakého důvodu – a třeba ten poslední videoklip. Ty by sis možná dělal přípravu, nakoupil by sis na to plno věcí a takhle jsi musel improvizovat a to bylo zábavné.

HH : Člověk se na to může potom krásně vymluvit, že měl jen omezené možnosti, tak to je. (smích)

HH : V devadesátých letech jsem se živil digitální úpravou fotek, což bylo u Photoshopu a scannerů. Byla to taková zvláštní kariera v mém životě. Strašně mě to bavilo, měli jsme k tomu ty nejlepší prostředky a udělal jsem si v tomhle oboru docela jméno. Do studia k nám chodili lidi, kteří požadovali nejvyšší kvalitu. Supervelké formáty, rozlišení, barvy a tak. Mě pak začalo iritovat, že nikdo nehodnotí fotku jako takovou a koukali na to lupou, jestli to má dostatečný rozlišení. Takový ty technický věci, a když něco mělo menší rozlišení, tak ta fotka neprošla. Když jsem měl potom možnost vystavit cestovatelské fotky, od kterých jsem měl regulérně velký data, tak jsem to udělal obráceně. Nahrál jsem je na internet a stáhnul jsem si je z něj zpět – v tom nejmenším rozlišení a pak jsem si je zvětšil. To vše jsem vystavil a nikdo nic neřešil.

 

TAKŽE TO TAKTO FUNGOVALO?

 

HH : Fungovalo to!

RM : Paradoxně ještě lépe, protože ta syrovost podtrhla tu autenticitu.

HH : Vlastně jsem degradoval kvalitu, místo toho, abych jí šel naproti.

RM : Mohl to zapaspartovat a dát to za sklo, což úplně nenávidím. (k Honzovi) Ty jsi ale na drzo rozřezal obal od Gibsona, na ty kusy to nalepil a adjustoval v lepence. Ke každé z těch fotek napsal její příběh a vše bylo umocněné tím záběrem. Bylo to prostě najednou opravdový.

 

KVALITA JE RELATIVNÍ, KUPŘÍKLADU FOTOGRAF ANTONÍN KRATOCHVÍL A JEHO FOTOGRAFIE. TY JSOU VĚTŠINOU ROZOSTŘENÉ, MÁZLÉ, ALE VYPOVÍDAJÍCÍ HODNOTA JE V NEČEM JINÉM. JEHO KNIHA AK47 JE GENIÁLNÍ A JE PLNÁ PODOBNÝCH FOTEK. JÁ HO MILUJU ABSOLUTNĚ!

 

HH : Někteří fotografové si přivezou spoustu světel a techniky a on prostě cvakne, ale je to autentický.

RM : Mě moc ty vymazlené cestovatelské fotky nebaví, ale ty Honzovy ano, protože jsou bezprostřední, bez stylizace. Mají takovou tu atmosféru, kdy cítíte, že i když se “jenom” díváte, na tom místě jste taky. Většina fotografů se vždy snaží, aby fotka byla dokonalá, ale ztratí to kouzlo okamžiku. Kratochvíl je ale opravdu bezvadnej. Tu knihu, o které mluvíš, jsem mu dokonce křtila.

HH : Ještě ten digitál tomu jde naproti, že tam strašně rychle jednáš. Moje technika malby digital akryl 332, (což je napůl v počítači), umožňuje to, že můžu rychle přemýšlet a spousta lidí se pozastavuje nad tím, že to dělám digitálně. Je to vlastně pravda, ale já jsem na to hrdej, protože je rok 2022 a technologie se vyvíjejí a je to plnohodnotná tvorba. Také to musím nakreslit, není to tak, že bych to naprogramoval. Každý odvětví umění si tím prošlo! Třeba hudba. Někdo přišel s tím, že se bude točit do počítače a ortodoxní rockeři se proti tomu vymezovali. No a dnes je to standard. To samé digitální fotka. I ta je dnes na plnohodnotné úrovni a výtvarné umění se do toho právě dostává. Mnoho lidí digitálem teď opovrhuje a za pár let to bude jinak.

RM : Je to prostě nová disciplína a vše chce svůj čas.

HH : Já si myslím, že jednou se lidi přestanou pozastavovat nad tím, kolik je na něčem práce z Photoshopu a jak je to nafakeovaný. Ta možnost tu je a lidé se začnou koukat čistě jen na to, jak to ve výsledku vypadá.

RM : Je to umění. Takže i tady je vidět cit, vkus a talent a to, jak je člověk výtvarně nadaný. Se vším se nejprve musí umět pracovat, aby ten výsledek byl dobrý.

HH : Když si vzpomínám na tu dobu, když jsem v roce 1993 – 94 pracoval s Photoshopem – byla to jeho první verze. Tehdy to nikdo neznal a já jim ukazoval, jak barvím fotky. Někteří říkali, že to není možný, že to je podvod. No vidíš a dnes otevřeš Instagram a většina fotek je zfiltrovaných.

 

NĚCO VÁM POVÍM, S VÁMI TA PŘÍPRAVA NEBYLA VŮBEC NUTNÁ A TO, CO TU MÁM MOHU ZAHODIT.

 

HH : My ti tedy budem dávat odpovědi a ty si k nim doplníš otázky…

 

RENÁTO TEĎ JEDNA NA TEBE. CO TVÉ VÝTVARNÉ AMBICE A TVŮJ SMĚR ZVANÝ INFANTILISMUS?

 

RM : To tady můj pan kurátor, vymyslel název infantilismus a přiměl mě malovat. (smích)

 

TAKŽE TEN TERMÍN VZNIKNUL ZDE?

 

RM : My si s Honzou dáváme dárky s nápadem, nekupované. Tohle jsi určitě vyrobil, že? (smích) (Na stole stojí malý nerezový louhovač na čaj ve tvaru čajové konvičky s malým podtáckem).

HH : Jasně! (smích)

RM : Já nejsem materialista, ale mám strašně ráda překvapení. Nejen dostávat, ale i vytvářet. Takže třeba mu dám výstavu ve Zwingeru ve stylu Chytré horákyně nebo mě napadlo propojit skate a malbu. (k Honzovi) Kolik že ti bylo na té fotce, jak jsi na tom skejtu?

HH : Asi patnáct a bylo to u Bohemky.

RM : Měla jsem tu fotku a podle ní namalovala obraz. A Honza hned vypálil, že když namaluju taky sérii obrazů (jako on tehdy pro první Mánes), tak mi udělá výstavu. (k Honzovi) Já si pořád říkám, jestli ti tehdy tak záleželo na tom, abych to namalovala nebo sis to chtěl zkusit z druhé strany.

HH : Nejdřív to byl tenhle obraz a pak jsi mě překvapilo, jak jsi udělala dobrý věci. Nevím, jestli jsi to viděl?

 

ANO, NĚKTERÉ JSEM VIDĚL A JSOU SKVĚLÉ.

 

HH : Moc se mi to líbilo a vznikla z toho dobrá série. Nejdříve kolekce, která byla v litoměřické kavárně – a to byla tvoje premiéra. Já jsem si úplně vychutnával ten moment, kdy jsme si prohodili role. Renáta vždycky mluví suverénně, prostě profesionální kurátor a najednou byla v roli autora. Měla děsnou trému a já jsem jí nepoznával.

RM : Já jsem byla úplně vynervovaná. Honza kliďas. Už když jsme instalovali, byl absolutně připravenej, text napsal, vymyslel mi umělecké jméno Ren, udělal fajn plakát. Vzal to opravdu vážně, a když po mně potřeboval poslat nějaké obrázky, tak byl opravdu hodně direktivní. (smích) Mně se zase docela líbilo být trochu bohémkou, užít si to z tý druhý strany. Zároveň jsem byla strašně nervózní, protože jsem zvyklá mluvit a najednou jsem si pokládala otázku: Co já tady mám jako dělat? Věřila jsem mu, že bude všechno v pohodě, ale stejně jsem se nemohla soustředit a už vůbec ne se nějak uvolněně bavit. Před každou vernisáží se na to těším a Honza je většinou ten nervózní a tady jsem byla ta nervózní já.

 

TY NA MĚ VŽDY V TĚCH VIDEÍCH PŮSOBÍŠ TAK ROZJAŘENĚ A SEBEVĚDOMĚ, TAK BY MĚ CELKEM ZAJÍMALA TA DRUHÁ RENÁTA.

 

RM : Je to na You Tube Art332 – Vernisáž Ren, Litoměřice. Můžeš se podívat. Kdykoli si to pustím, vrací se tréma, ale taky radost z toho, jak to bylo fajn.

HH : Já jsem se jí snažil uklidnit a to jsem sám velkej trémař. Jsem nervózní z toho, když mám někde nějaké vystoupení a můžu to špatně zahrát. Řekl jsem jí: Tady jsou obrazy hotový a nemusíš mít trému.

RM : Tady už nemůžeš nic změnit a ani nic vylepšit – to je pravda, to jsi řekl. Je to jiná role a ty stojíš vedle a teď se o tobě mluví. Je to takový zvláštní, ale musím říct, že to udělal krásně. Série vznikla během prázdnin v Krumlově. Měla jsem dost času a malovala na zahradě. Pak jsme udělali v Praze v Café Betlém i společnou výstavu, na které Honza úplně poprvé veřejně zahrál na housle. Ale pozor! Po pouhém měsíci, co je vzal prvně do ruky. Bylo to neuvěřitelné.

 

KDYBYS MĚLA NAPASOVAT TEN HONZOU VYMYŠLENÝ SMĚR DO NĚJAKÉ ŠKATULKY, NAPADÁ MĚ NAIVNÍ UMĚNÍ?

 

RM : Spíš narativní exprese. Naivismus je na mě příliš vyšolichanej, já tam mám i prvky informelu.

HH : To je prostě Renysmus, ona je přesně taková jako ty obrazy a ne, že by se stylizovala do nějakých jiných malířů. Maluje to tak, jaká je.

HH : Já jsem jí dal zadání, ať namaluje žížalu ve formuli a ona mi namalovala Žížalu ve formuli. Já jsem jí řekl, namaluj sníh, ale máš jenom černou barvu, tak namalovala černý sníh.

 

TO JSI MI VNUKNUL OTÁZKU. NĚKTERÉ TVÉ OBRAZY MI PŘIPOMÍNAJÍ NĚCO Z FIGURÁLNÍ MALBY MICHAELA RITTSTEINA.

 

HH : To mi říká spousta lidí.

 

TAK MI NEZBÝVÁ POLOŽIT OTÁZKU JESTLI TĚ V NĚČEM MICHAEL RITTSTEIN INSPIROVAL, NEBO JE TO NÁHODA?

 

HH : Mně se strašně líbí. Rittstein je fakt skvělý. Já si pamatuji, že někde v Brně měl výstavu a já jsem ho vůbec neznal a nikdy jsem ho neviděl. Říkal jsem si – tady někdo takhle maluje a moc se mi to líbilo. Pak mi někteří lidi říkali, že mám podobný styl.

Říkal jsem si, že to budu muset asi změnit. Jenže já jsem už maloval takhle předtím a asi proto mě zaujala jeho tvorba, že maluju “podobně”. Když jsem byl na jeho komentovce, tak mluvil úplně normálně, přirozeně. Nic takovýho jako: Měl jsem ráno nějaký vnitřní pocit a najednou jsem se potřeboval vyjádřit. To mi šlo vždycky proti srsti, takový to umělý intelektuálno.

 

ON TAKÉ V ROZHOVORECH PŮSOBÍ, JAKO KDYŽ SE ZEPTÁŠ CHLAPA NA ULICI, JAK MU CHUTNALO DNES PIVO A ON TI ODPOVÍ, PROSTĚ ŽE BYLO DOBRÝ!

 

HH : Přesně! On z toho nic nedělá a není to žádný samožer.

RM : On si to taky může dovolit. Je skvělej. My ho máme rádi.

 

JÁ HO MÁM TAKÉ HODNĚ VYSOKO NA SVÉM ŽEBŘÍČKU.

 

HH : Je to talent od Boha, protože spousty věcí, co vidím i v hudbě, tak je to vydřený. On to má dáno shůry!

RM : To tam buď je nebo není a to je přesně ono, že takový člověk zase ocení někoho, kdo je talentovaný. Často slyším od lidí z výtvarných škol, že je tam profesoři svým dogmatismem tak otrávili, že skončili a přestali malovat. Že je nutili potlačit vlastní projev a stylizovat se do toho, co je prý dobře. Nevím, jen to často slýchávám. Skutečnou osobnost jistě takto “zpracovat” nelze. Malování je pro mě nejsvobodnější projev a tím, že člověk pověsí k očím jiných svůj obraz, tak jim dává kus sebe.

HH : Já měl dneska žáka na kytaru. Měl jsem ho poprvý a on asi čekal, že ho budu učit nějaký stupnice. Vysvětloval jsem mu jen technický věci a vůbec žádnou teorii. Mně přijde hrozná škoda to těm lidem vzít. Samozřejmě bych na něj mohl vysypat to, co se učí na konzervatoři, ale prostě proč?

 

JE PRAVDA, ŽE TÍM TO ČLOVĚK MŮŽE V TOM DRUHÉM ÚPLNĚ ZADUSIT.

 

HH : Když máš dobrýho profesora, který má otevřený oči a je tolerantní ke všemu, tak to může být přínosem.

RM : Souhlasím. Ale to je spíš otázka individuální, než kolektivní výuky. Ačkoli na výtvarných školách předpokládám spíš sólisty, kteří mají touhu se do budoucna prosadit a vyniknout než ty, kteří se jen přišli naučit řemeslo jak tomu bývalo dříve, když si Mistři malíři vychovávali tovaryše do svých ateliérů. Škola je jistě dobrá věc, ale důležité (a v zahraničí tohle moc dobře vědí) je mít dobrého kurátora, galeristu nebo art manažera, což tady moc mladých, začínajících autorů nebo absolventů nemá. Obvykle čekají na toho, kdo si jich všimne. Často se stává, že k nim do ateliéru přijde někdo, komu pak prodají obrazy i pod cenou, jen aby měli na nájem. Málokterý kurátor nebo galerista se věnuje autorovi natolik, aby toho člověka motivoval, a aby mu sháněl nejenom příležitosti. Musí ho motivovat v tom, aby si věřil. Věc, kterou se snažím léta prosazovat je, aby se sbírali a kupovali současní autoři. Nejenže je to motivuje, ale takhle se rodí velká jména. Někde se legenda musí začít tvořit. A to by měli kurátoři dělat. Být tu pro autory, ne autoři pro kurátorské ego.

 

TAKŽE CO TAKOVÉ TO MALOVÁNÍ NA ZAKÁZKU, ABY SE JEN TEN OBRAZ PRODAL?

 

RM : Dělá to hodně lidí a já tohle chápu. Proč ne. Jestli to tak chce. Pro autora je ale důležité mít někoho, kdo ho bude motivovat a kdo ho bude posouvat. Bude snášet jeho umělecké výkyvy. Bude mu dávat najevo, že ho chápe, že se nemusí bát, že mu pomůže a ty dveře třeba někam otevře. Nejde jen o úspěch, ale o porozumění. Jako autor prostě nemůžeš jít a říct: Koukejte, jak jsem dobrej! Na to musíš mít někoho, kdo umí oslovit lidi, aby ti dali šanci. Je zázrak najít člověka, který tvojí tvorbu miluje a věří jí, jinak je to kšeft a to je mi proti srsti. Kurátor by měl hlídat to, aby autor měl prostor zůstat sám sebou a ne mu říkat: Hele, tohle se dobře prodává nebo takhle by to být nemělo. Prostě když je to dobrej kurátor, tak musí umět dostat k očím lidí toho člověka takového, jaký je. Ono to musí v podstatě vypadat, jako když se to děje samo sebou, ale neděje. Je to fuška. S autorama je to někdy těžké. Ale nesmí se to vzdát.

 

TAKŽE, KDYŽ SE POVEDE AUTORA PROSADIT TAKOVÉHO JAKÝ JE, MŮŽEŠ SI PAK VLASTNĚ URČOVAT, S KÝM ANO A S KÝM NE.

 

RM : Ano, ale na tom se musí makat a musíš být sám sebou a držet se toho. Musí tě to prostě bavit!

HH : My jsme si na to konto vytvořili i fiktivní postavu. Často jsme se totiž bavili o tom, jak je to vlastně s těma školama a s takovou tou omáčkou kolem toho intelektuálna. Napadlo nás, že si vymyslíme fiktivní osobu a uděláme obrazy, které ta osoba bude malovat a všechno bude absolutně těžce intelektuální. Tak jsme vymysleli Anežku Rejtzovou, absoloventku Vídeňské akademie výtvarných umění, která se rozhodla vystavit některé své obrazy v Čechách. Obrazy vznikaly tak, že část Renáta “malovala” pytlíkem od čaje namáčeným v barvě a já jsem je dotvořil několika tahy štětcem. Upozorňuju, že jsme si nechtěli dělat z nikoho srandu nebo se komukoliv vysmívat. Chtěli jsme si vymyslet někoho, kdo bude vážený umělec – v tomto případě umělkyně. Což se nám podařilo. Trvalo to asi půl roku a všechno nám to procházelo do chvíle, než byla vernisáž. Protože všichni chtěli poznat Anežku Rejtzovou. Tak jsem se za ní převlékl a tím se to celé profláklo. (smích) Chtěli jsme spíš upozornit na to, jak je to strašně relativní s tím, co je dobré umění a co ne. Jakmile jsme si vymysleli absolventku výtvarné akademie z Vídně, tak to prostě musí být dobrý. (smích)

RM : Akademička z Vídně zabrala a my dostávali reálné nabídky z galerií na její výstavy. Pochopitelně, než to celé prasklo. Šlo o abstraktní tvorbu. (k Honzovi) Ale ono to nakonec nebylo asi úplně špatný, viď?

HH : Mně se tedy celkem líbily.

RM : Mně také právě! Však jsme měli dobré ohlasy. Tedy Anežka. (smích). Když jsem začala číst kurátorský projev, který jsem slepila z několika ofiko textů, zjistíš, že tohle opravdu nechceš a jaká to může být póza. Když plácáš “moudra”, kterým nikdo nerozumí, můžeš k tomu dosadit jméno kteréhokoli autora. Což je ve výsledku dost děsivý.

 

CO SE STALO, KDYŽ JSTE ODHALILI TU SVOU MYSTIFIKACI?

 

RM : Lidi se smáli a my jsme ty obrazy rozdali přímo na vernisáži. Byla to prostě recese!

HH : Mně se třeba líbí abstraktní umění, ale někdy se v tom už ztrácím a v dnešní době mi to nepřijde až tak zajímavý. Když někdo přišel a rozlil barvy na plátno, tak byl první a bylo to zajímavý, protože ta drzost to vystavit byla prostě in. V dnešní době už je to normální a dělá to každý druhý.

RM : Ono už to občas i sklouzává k tomu, že někdo zakopne na schodech, rozlije barvu na plátno a říká tomu abstrakce. Ale skutečné abstraktní umění mě baví. Když se to umí, je to hodně silné a o emocích. Ale jak říká Honza, musí to mít obsah a nesmí to být prázdné kopírování formy.

HH : Když je malíř v ateliéru, má tam umělecký bordel. Položí někam plátno, vstane a rozlije barvu a ten obraz pak visí v galerii. Lidi se pak ptají, jak myslel tu čáru a jak ho to napadlo.

RM : Do toho ti skočím. Nedávno jsem na FB dávala fotky od tebe z ateliéru. Na jedné z nich jsem ukazovala na jeden “abstrakťák”. Psal mi okamžitě nějaký pán, že má o něj zájem. Jenže to nebyl obraz, ale podložka v ateliéru! On ho chtěl, protože si myslel že je to obraz. Říkala jsem Honzovi, že ho chce někdo koupit a on se mě ptal: A kterej obraz? Ten, co tam máš na zemi, říkám. Na zemi? Divil se on. Tu podložku???

HH : Stopadesát litrů!!!!!

HH : To bylo fakt vtipný.

RM: Neprodali jsme. (smích)

 

DNES BY MĚL VNÍMAVÝ ČLOVĚK, KTERÝ SE ZAJÍMÁ O UMĚNÍ, PRVOPLÁN TÉ ABSTRAKCE ODHALIT NE?

 

RM : Souhlas. Ale tohle nebyl záměr něco vytvořit. Byla to jenom podložka. Zaprasená od barev. Možná ale tohle je vrchol umění. Tady “vznikl” obraz bez záměru, že to bude obraz, je mimo vnímání a Honza vlastně vytvořil dílo, aniž by věděl, že něco tvoří. (smích)

 

JÁ JSEM BYL NEDÁVNO V DOXU A KRYŠTOF KINTERA TAM MĚL TOHO CHLAPEČKA, JAK MLATÍ HLAVOU DO ZDI A TO SI ŘÍKÁŠ, KAM SE TO UMĚNÍ DÁ AŽ POSOUVAT. PROSTĚ GENIÁLNÍ!

 

HH : Ten je taky na hraně drzosti.

 

BLÍŽÍME SE K ZÁVĚRU A JÁ MÁM NA VÁS POSLEDNÍ OTÁZKU. KAM BYSTE CHTĚLI JAKO ART 332 SMĚŘOVAT?

RM : Celý ART 332 je o tom že si libujeme v mystifikaci, takže je u nás těžké odhadnout, co je pravda a co fikce. Co je důležité je proces. Pro Honzu je to gro. Ve chvíli, kdy obraz namaluje – jsem tu já. Co a jak se bude s obrazy dít, to nikdy vlastně přesně nevíme. Bude výstava nebo ho shodíme do Vltavy? To je na tom to zábavný.

 

TAKŽE VŮBEC NEPLÁNUJETE? TŘEBA NĚCO JAKO V RAKOUSKU, KDE JSTE VYSTAVOVALI? TAKÉ MÁTE VLASTNÍ GALERII NA LIPNĚ…

 

RM : Máme štěstí, že se nám daří a o Art332 je zájem. Díky tomu máme zajímavé nabídky a také dlouhodobý výstavní plán, to je jasné. Těší nás, když lidi přijdou a řeknou, že se jim to líbilo.

Ale je to hlavně o nápadech. Ty naplánovat nejde. Máme jich naštěstí hodně, protože spolu dobře komunikujeme. Pak se může dobře pracovat. Musí se mluvit, aby se něco vymyslelo. Někdy něco rychle vyloučíme jako blbost, ale taky se na tom můžeme odrazit a sestavit z původní myšlenky něco úplně jiného. Rozhodujeme o všem společně a můžeme se jeden na druhého spolehnout. To je důležitý. Bezva je, že Honza má primárně muziku a já mám výtvarno jako takové. Pracuji s více autory, dělám výstavy, ale Art332 – je něco úplně jiného. Líbí se mi, že lidi bavíme. Na našem Facebooku máme už přes čtyři tisíce sledujících a za sebou asi padesát výstav. Ale primárně nějaké zásadní ambice asi úplně nemáme.

HH : Já teď přemýšlím nad tím, jak je to vlastně zvláštní slovo ty ambice. Jestli je to spíš kladný nebo záporný, protože i ty ambice můžou škodit a zároveň někdy extrémně pomáhají.

RM : To máš pravdu.

HH : Hlavně se ti nestane, že jseš pak zklamanej, protože jsi neměl ani plán.

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama