Reklama
 
Blog | Zdenek Mikula

Šťastný Aponesian

Povídka

Chtěl bych vám vyprávět příběh. Je to povídka o naději a poznání. Příběh, který je inspirován skutečnými událostmi, které navždy změnily můj život.

Když jsem před několika lety objevil záhadnou a tajemnou Aponesii, nebyl jsem na tom moc dobře. Byl jsem taková chatrná prázdná schránka, která má náhodou ruce a nohy. Ruce které se mohou dotýkat a nohy, po kterých může chodit. Můj život tehdy pozbil smysli a já ztratil chuť žít. Dostal jsem se do fáze, kdy i vstát z postele mi přišlo, jako bych musel překonat nejvyšší horu světa a to ještě v úplné nahý. Pokud jsem vůbec byl schopen vstát, tak součástí běžného denního režimu hned po probuzení, byla také potrava. Další zbytečná věc v řadě ještě zbytečnějších úkonů, které byly v denní nabídce. Najednou se mi všechny běžné věci zdály nepřekonatelné a já musel minutu co minutu, bojovat sám se sebou. Duševní olympiáda ve všech možných disciplínách s tím, že na konci dne mně čeká jako odměna místo medaile rozestlaná postel. Protože spánek byl pro mě  v tu chvíli nejsmyslupnějším naplněním o jakém lze mluvit. Čištění zubů byla další z mnoha věcí této nutné denní rutiny, která mi přišla stejně zbytečná jako cokoli jiného. Ty opakující se krouživé pohyby při čištění zubů a ty malé štětiny co se byly schopné probojovat všemi záhyby vašich úst. To byl vrchol večera! Ne! Opravdu to nebyl onen zmíněný vrchol. Vrcholem byl fakt, že jsem ten další posraný den vůbec přežil.

Nikdy předtím jsem o Aponesii neslyšel a také jsem ani nemohl. Tu objeví člověk až při nějakém zásadním životním pádu nebo pokud chcete při některé z mezních životních situací. Nenarazíte na ni v atlase světa, ani v aplikaci Mapy cz. Je to skryté místo, které je stvořené pro každého na míru. Je to něco jako když pojedete na dovolenou snů a u vchodu hotelu, vás vítá vaše oblíbená herečka nahoře bez a v ruce dřímá láhev Krystalu. Vede vás do vašeho pokoje, který je přesně na puntík podle vašich vysněných představ. Velká postel, kde by se mohla vyspat celá rodina včetně psa. V rohu se nachází velký blikající jukebox, který by byl našlapaný vaší nejoblíbenější hudbou. Plný minibar tím nejlepším co jste kdy pili a mnoha dalšími pochoutkami, které jste nikdy neochutnaly. Dechberoucí knihovna s takovým tím pojízdným žebříkem až ke stropu, která je plná knih od vašich oblíbených autorů. Prostě vše by korespondovalo s tím, co milujete a co vás dělá šťastnými. Bylo by to místo po kterém už byste žádné jiné nehledali. V Aponesii je to však úplně jinak, protože tu chcete opustit, protože víte že zacyklit se zde, by nebylo pro vás přínosné a už vůbec ne zdravé. a to i přesto, že je to váše dočasné působiště. Také jsem si zároveň uvědomoval, že je to svým způsobem ozdravný pobyt a že návrat do běžného života bude dříve nebo později nevyhnutelný.

Aponesie se nachází daleko až za hranici všedního lidského vnímání. Je to svět, kde je velká míra svobody a neexistují zde žádné zákazy, ani pravidla a už vůbec ne zákony. Nejsou totiž potřeba, protože je to svět podle představ každého kdo do něj má možnost nahlédnout Pro každého totiž toto místo může znamenat něco zcela odlišného. Pro někoho se setrvání zde může podobat peklu. Je totiž celkem zasadní, co přesně vás do Aponesie přivedlo. Pokud se chcete pouze skrýt před něčím, co vás stejně musi zákonitě dostihnout, tak vás Aponesie neochrání. Ovšem jestli se do ní dostanete z podobných důvodu jako tehdy já, mohlo by vám toto místo opravdu pomoci. V určitém bodě sebezáchovy se tam můžete ocitnout, aniž byste si to vůbec uvědomovali. Sami jste třeba neměli sílu se oprostit od nějaké pro vás bezvychodné situace, která na vás dopadla, jako těžká deka. Tak se může i stát, že něco hluboko uvnitř vás, to samo zařídí.

Aponesie přijme každého bez rozdílu, ale pokud se někdo ponoří příliš hluboko, uzamkne se a zahesluje před světem, už nemusí být cesty zpět. Aponesie není očistcem, ani propastí do které vše svrhnete a přijde zapomnění. K tomu by toto místo opravdu sloužit nemělo. Každý kdo sem vstoupí, tak by měl mít povědomí proč se ocitnul zrovna zde. Nemusí to dotyčný zjistit hned, ale postupem času se to rozhodně ukáže. Je to místo, kde lze najít sebe sama a to není vždy úplně jednoduchá cesta. Hledání vlastního já je těžkou a strastiplnou disciplínou, na jejímž konci nemusí být to co jste očekávali. Takové odhalení bývá většinou uloženo v uzamčené těžké truhle, někde na dně oceánu. Po otevření nás může čekat mnoho věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli vědět. Tušili jsme že jsou naší součástí, ale tak moc nás to vše děsilo, že jsme sami tu truhlu naplnili, opět uzamkli a svrhli do oceánu. Démoni ať zůstanou navždy pohřbeni.

Já jsem byl také nějaký čas obyvatelem Aponesie. Na toto místo mě přivedla určitá událost, která mě potkala zhruba před osmi lety. Něco s čím jsem si sám tehdy poradit nedokázal a můj vnitřní manažer mě vyslal na toto místo, protože prostě jinou možnost neviděl. Navštívil jsem v této době několik různých míst a musím přiznat, že ne všude bylo takto přívětivě. Byl jsem pekle, zažil jsem jak vypadá svět za tlustým neprostupným sklem a také několik měsíců v absolutním vzduchoprázdnu. Nevím, co z toho bylo tím nejhorším zážitkem, ani na jedno z těchto míst bych se nechtěl už nikdy vrátit. Později jsem však pochopil, že bylo nutné si tím vším projít. Bez tmy totiž nemůže přijít světlo a to by se pak tyto aspekty od sebe daly těžko rozlišit. To dočasné odpojení od reality mi rozhodně neuškodilo, pomohlo mi v tom nejkritičtějším období. Tím největším nepřítelem mi byla paradoxně právě ta samota. Nelze sem přijít ve skupinách a ani nemůžete přivést nikoho sebou. Každý tou bránou Aponesie musí projít úplně sám. Za prvé to ani jinak nejde, protože v tomto světě jste také sámi za sebe, v tom se Aponesie od našeho světa neliší.

Ztratit někoho velmi blízkého se dá připodobnit pádu do té nejtemnější bezedné jámy, kdy velmi dlouho letíte prostorem a poté když dopadnete, tak už víte že se bez cizí pomoci ven nikdy nedostanete. I kdyby vám tam někdo hodil záchranné lano, tak byste neměli sílu vyšplhat nahoru. Díra v duši i srdci je opravdu velká a to tak, že by tím otvorem mohlo projet Pendolino. Nic z toho, co vám ostatní říkají a jak vás utěšují, nic z toho vás nemůže odvést od vaší ztráty a od vaší bezbřehé bolesti. Slyšíte slova, ale jsou to jen vzdálené zvuky parníků, které se od vás odráží a zase se vzdalují a vy i přes možnost záchrany, směřujte do velkého neznámá a hrozícího zatracení. Nikdo vás nemůže chytit za ruku a vyvést z údolí temnot, protože vy v tu chvíli ani toto údolí opustit nechcete. V té úplně primární fázi to musíte zvládnout sami. Možná to zní krutě, ale z vlastní zkušenosti vím, že vám nikdo v tu danou chvíli pomoci nemůže. Určitě kolem vás budou lidé, kteří vás miluji a budou se snažit vám být oporou. Tak je neodhánějte, protože přijde čas, kdy tu pomocnou ruku budete potřebovat a také ji velmi oceníte. Věděl jsem co se kolem mě děje a také jsem vnímal ty, kteří byli v mé blízkosti. Byli však velmi vzdálení a nebyl jsem tehdy schopen ocenit jejich přítomnost. To přišlo mnohem později a já věděl, že někde hluboko v podvědomí jsem byl rád, že jsem nebyl sám.

Lidský mozek je centrum všeho, pro žití jako takové, tak pro vnímání všehomíra. Když se však zamyslím nad tím, jakou funkci dokáže plnit i za těch nejvážnějších situací a vlastně díky tomu na jakém principu funguje, tak je to opravdu ten největší zázrak. Jak svět světem stojí, tak z historického hlediska lidstvo trpělo velmi částo. Vždy jsem se pozastavoval nad tím, jak je možné že lidé, kteří prošli koncentračními tábory a ti kteří tuto hrůzu přežili, jak mohli vést po tom všem spokojený život. Samozřejmě se toto nepoštěstilo všem a ti co nezahynuli, tak se museli potýkat s řadou posttraumatických stavů. Někteří už také nebyli schopni plnohodnotně žít. Bylo tam však mnoho takových, kteří díky své vůli přežili bez úhony. Je to pravděpodobně tak, že tyto extrémní a traumatické zážitky dokáže mozek opravdu vytěsnit, nebo uložit někam hodně hluboko. Jsou případy, kdy se lidé z něčeho takového už nikdy nevzpamatovali. Já neprožil nic tak hrůzného, ale něco ve mně mi říkalo, že tohle přeci nemůže být konec. I přes tuto zkušenost se mi povedlo oprostit se od této osobní tragédie, což však neznamenalo že jsem zapomněl i na to dobré. Pouze se začaly objevovat ty vzpomínky, které jsem chtěl aby zůstaly zachovány. Ty špatné se tehdy začaly zjevovat už jen minimálně a to ještě v mlhavých barvách.

Právě po této události jsem objevil Aponesii, která mě připravila na kurz přežití v běžném světě. Přišla mi do života v pravou chvíli. Vcucla mě a pohltila, vytvořila ochranné vákuum, před ostrými hroty reality. V průběhu časů tam to vakuum bylo také, ale aniž bych si to uvědomoval, tak pomalu splaskávalo až na dobro zmizelo. Bylo to vlastně velmi zvláštní, ani jsem si neuvědomal ten přechod do normálního života. Najednou jsem to byl opět já, nalezený ve svém světě, na té správné straně. Ta bolest tam někde stále je a já o ní vím. Vím také že byla mou součástí v určitém období mého života a já si do teď uvědomuji její přítomnost. Rozdíl však je v tom, že už s ní dokážu normálně žít.

Uběhlo několik let. Někdy mi tyto události přijdou, jako by je prožil někdo jiný. Žiji teď relativně spokojený život i přes běžné starosti a určitě obavy si myslím, že to nejhorší už mám za sebou…snad!

Jsem šťastný Aponesian!

(Aponesie je pouze můj smyšlený název pro svět, ve kterém jsem na dlouhou dobu zůstal uvězněn).

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama